„Tak jsme se dočkali, tatííí, mašinka už stojí v Třemešné a bude jezdit, že tam pojedeme na Den dětí jak jsi slíbil??“
„Ale to víš, že ano, Vojtíšku…“ snažím se uchlácholit syna, který zase s něčím přiletěl. On je sice happy, ale já moc ne, protože podle vývoje toho fotbalu v televizi to vypadá na pořádnou ostudu. A vůbec – kdo my?
Tedy já, pan šéf, paní uklízečka, děti z okolí, všichni kteří tam bydlí atd… Docela optimistické, ne? Každý to asi tolik nežere. Třeba takové uklízečce to bude asi jedno, že někde stojí nějaká modrá mašinka. Ta je spíše ráda, že nemá děravý kýbl a metla, že spolehlivě slouží. Ale aby to nevypadalo, že se chci obouvat do paní uklízečky, tak rýpnu i do pana šéfa. Pro toho je asi důležitá nějaká zakázka nebo jestli podškrábl správnou kolonku. No řekněte mi, prosím Vás, zda takového lékárníka zajímá modrý kus železa někde tam v tom… (pro pořádek v Třemešné)? Asi moc ne! Nebo já. U piva a televize se snažím, aby můj tým koukal konečně vyhrát nebo mi nebude dneska chutnat večere. A to bych skutečně nechtěl. Proč mi teď říká o něčem na pěti kolečkách a že to jede na páru a kdesi cosi. To mě bude zajímat až tam pojedu a budou se na tu lokomotivu koukat moje děti. Ale teď ať si kluci pohnou s tím balónem…
Ano přesně tak. „To mě bude zajímat až tam pojedu a budou na tu lokomotivu koukat moje děti.“ Jsem přece cestující a vláčky se mi líbí. Ted mě ale neotravujte s tím, že už to stojí v Třemešné. Klucíííí dotohoooo… střílej přece!!! Aha, pardon nechal jsem se unést. Mi je to jedno. Já tam pojedu až na Den dětí tedy toho 1.6. To se pojede první jízda… Hlavně aby vyšlo počasí. Byl jsem se tam podívat už několikrát a musím se přiznat – jéééj taková šance – omlouvám se. A musím se přiznat, že je to skutečně nezapomenutelný zážitek, když slyšíte pravidelné odfukování parní lokomotivy v malebné krajině, vítr Vám fouká kolem uší, na pravé straně jste vyplašili několik srnek a vlevo Vás sleduje stádo koní, které se jako na povel, bez jediného lidského zásahu, rozběhne směrem do lesů. Skutečně, takovéto zážitky se nevidí každý den. Ale jak už jsem řekl – Góóóól!!! – ty emoce no… Jak už jsem řekl, 1.6. první jízda takže TUTI akce.
Aha, máme poločas. Co mi to ten Vojta říkal??? Jo, že mašinka už je v Třemešné. To je ta výchozí stanice. Teda spíš stanička. To si dali, ale pěkně na čas. Za týden se už jede. Když si vzpomenu jak vypadala, když jí přivezli, a dnes podle fotek. No úplně nový stroj. Ten smysl pro detail… mosazné pásky kolem kotle, kolem ještě bíle linky, no to je něco… A co teprve ten znak ŠKODA na parních válcích. Ta modrá barva tomu skutečně dává nový rozměr. A musím říct, že mě láká více ta modrá mašinka něž ta černá, co tam byla loni prázdninách, ale ta byla myslím i menší… Už se nemůžu dočkat, až sednu do výletního vagónku a budu se kochat romantickou krajinou. Jenom v Pivním voze chybí ten výčep…
topič Martin
