Jak jsme zde agitovali, proběhla o víkendu 13. – 15.3. výstava Rešicy, Pivního vagónu a opavské tramvaje na ostravské Černé louce. Na dvanáctihodinových šichtách se krom jiných objevili také topiči Martin s Jankem a moje maličkost. Následující řádky Vám tedy osvětlí víkendové události a zážitky z pohledu nás tří bláznů, co si neumí o víkendu najít lepší zábavu než hlídat zatopenou parní lokomotivu.
páteční noc – topič Janek
Tak mi ve čtvrtek ve 21:30 zvoní mobil. Po zvednutí se mi ozval námi všemi milovaný šéf. Předmětem hovoru bylo ukecat mě, abych si odsloužil noční směnu na výstavišti. Samozřejmě jsem na to přistoupil, protože jsem si myslel, že to bude pohodová a klidná směna. Bohužel z omylu mě vyvedl člen tamní ostrahy. Popřál mi klidnou noc a upozornil mě, že v blízkém nejmenované klubu pořádají technopárty a kdybych prý měl nějaký problém, mám si doběhnout pro psovoda…
Asi v 21:00 mě přišel navštívit topič Pavel (zdejší webmajster) se svou drahou, průvodčí Peťulou. Po příchodu návštěvníků nás ještě šéf Jaroušek pohostil večeří a je taky nějakým tím panákem. Potom bylo na programu noční fotografování. Nahodil jsem dynamo, s webmajstrem jsme spáchali provizorní stativ ze schůdků a špalků a šlo se fotit. Mezitím se začala po skupinkách trousit na onu zmiňovanou technopárty místní mládež v různém stavu opilosti a zkouřenosti. Chodili a udivení přítomností parní lokomotivy nabízeli různé druhy chlastu, od kterého mě osvobodil jejich konzumací webmajster, který neuvěřitelně vyniká v komunikaci s ožralci.
Kolem třetí mě těžce společensky unavený webmajster se svým miláčkem opustili. Tak jsem si dal do boudy na zem papundekl (pro mimoostravské kartónový obal), zavřel jsem okna a dřímal jsem. Asi v čtyři ráno, kdy se začali postupně vracet opilé prasata domů, jsem musel zasáhnout v šalině, když se tam chystali nějací aktivisti nastěhovat na zbytek noci. Po drobném incidentu se mi je povedlo vyrazit ven. Zkontroloval jsem stav v peci, na hromádku žhnoucího uhlí jsem přihodil dvě lopaty a šel jsem si opět lehnout.
Jelikož mě měl přijít v 6 hodin vystřídat kolega, tak jsem o půl naposledy zkontroloval stav na roštu, potáhnul jsem trochu vody a šel jsem se pomalu umýt a převléct. Na šest nikdo nedorazil a ve mně se začal hromadit vztek. Venku se stále vraceli domů technaři. Asi ve tři čtvrtě na sedm jsem se vyventiloval na jedné protivné ženské a naprosto zhuleném synkovi, kteří mi tvrdili, že je moje povinnost pustit je dovnitř a nechat je všechno vyzkoušet. Ona baba měla sice pěkně proříznutou držku, ale po deseti minutách hádání se sebrala a odtáhla pryč.
V sedm hodin jsem zahlédl mezi autama na přilehlém parkovišti blížící se šedivou hlavu. Oddychl jsem si, střídání se blížilo. Po příchodu Pavla, prohození několik přátelských vět, ranního panáčka a omluvy za to, že plánoval v sobotu přijet vlakem jezdícím jenom v pracovní dny, jsem se konečně začal sbírat na tramvaj a hurá domů do postele. Tak živou noční jsem nečekal ani ve snu a hned tak něco takového asi zase nezažiju.
neděle – webmajster
Topiče Janka asi jeho noční zmohla, protože mi v sobotu odpoledne volal, že se necítí dobře a leží doma s horečkou. Nabídl mi, jestli nechci vzít nedělní denní službu za něj. Proč ne, říkám si, stejně nemám v neděli co dělat. Až později mi došla ta strašná představa nekřesťanského času 3:30 na řvoucím budíku.
Ironií je, že jsem nakonec mohl klidně spát o hodinu déle. Řidič prvního opavského ranního trolejbusu nejspíš usoudil, že v neděli ráno stejně nikdo nepojede a tak vyjel o 7 min později. Díky mé urgenci, že mi za 3 min odjíždí z nádraží vlak, jsem si mohl vychutnat jízdu Solarisem Trollino rychlostí 80 km/h. A kdyby neměly “panťáky” řady 460 jištění dveří, tak bych ten vlak i stihnul… Užil jsem si tedy nedělní ráno v budově stanice Opava východ s bezdomovci ležícími, kde se jenom dá. Topič Martin naštěstí nikam nespěchal, takže mu můj pozdní příchod nevadil.
Vystupuji z tramvaje u ostravského výstaviště, je 6:15 neděle ráno a v dálce slyším, jak bouchá kompresor. Co ten Martin blbne? No jo, co chcete dělat s párou, když se střídá ochranka a chtějí si zkusit přiložit do pece… A vězte, že v utichlé nedělní ranní Ostravě jde to bouchání kompresoru slyšet opravdu daleko.
A tak začala moje šichta. Martin se kolem osmé spakoval, já vzal hadr a šel doleštit to, co on nestihl. Ruch kolem mašiny začal po deváté hodině. Kdo v širokém okolí se ještě nestihl vzbudit, toho jistě probudil výčepní Bohuš svou krásnou a dlouhou ódou na parní píšťale. Potom se začali hrnout první zvědavci. Někteří nechápavě koukali, co tady dělá parní lokomotiva, jiní běhali kolem s foťákem. Ukázali se taky první zájemci o pískání. Byla sranda sledovat, jak některá děcka září při držení páky píšťaly dole a maminky po nich řvou, že už by to stačilo. Ale krom takových se našlo hodně dětí, kteří k mašince nešli ani na 10 kroků. Věřím tomu, že se taky povedlo zařídit několik doživotních fóbií z železnic, protože zapískání způsobilo nejedny plné plenky doprovázené řevem, jako by je na nože brali.
Krom klasické dětské radosti z parní mašinky se našli samozřejmě i zájemci, kteří chtěli mnohé vysvětlit. Jedna paní dokonce stydlivě poznamenala, že já přece nemůžu parní provoz pamatovat. Pořádně se ale divila až po zjištění, jaký obor vlastně studuji. Národ hold očekává, že k parní lokomotivě patří starý dědek. Tak jsem byl aspoň další atrakcí. I přesto jsem si s hromadou lidí výborně povykládal a zodpověděl hromadu otázek jak z osobního života, tak občas i z oblasti železnic…
Od vysvětlování jsem měl pauzu někdy kolem poledne, kdy do mašiny nastoupili dva starší pánové a jeden začal vykládat druhému: “Tož strycu, tady máš skříňový kotel, který dál před budku pokračuje v podélný nebo též válcový kotel. Z topeniště vedou napříč celým podélným kotlem trubky, které…” No tak tady jsem byl opravdu zbytečný, během půl hodiny popsal parní lokomotivu skoro do posledního šroubku.
Odpolední nápor návštěvníků mi pomohli zvládnout topič Michal s mojí Peťulou, která se zhostila role “hostesky” a chvilku zvedala děcka k píšťale místo mě. Ještě, než začal ruch návštěvníků utichat, tak jsem měl jednu přednášku o funkci parního stroje. Jednomu staršímu pánovi nebyl jeho princip pořád dostatečně jasný. No a jak chcete simulovat funkci parního stroje u stojící lokomotivy? Tak jsem běhal od válce k dvojkolím, předváděl pohyb všech součástí a naznačoval průchod páry. Na konci mého sportovního výkonu kolem stálo několik poslouchajících lidí a někteří opět s poznámkami k mému věku. Přitom si myslím, že třiadvacet zas taková hrůza není, ještě že tam neviděli Martina… Pán spokojeně odcházel a já potěšen, že taky dokážu něco vysvětlit, jsem se těšil, až odstavím mašinu a půjdu se vyspat.
Pocit dobře odvedené práce mi večer pokazil levý napáječ. Zbytky paliva v peci spokojeně dohořívaly a já měl v plánu ještě jednou potáhnout vodu. Bohužel si ale zpětná záklopka v napajecí hlavě postavila hlavu a nehodlala se zavřít zpátky. Mašinka tedy, ač s vypnutým napáječem, vydávala z chloptače páru doprovázenou nepříjemným zvukem připomínajícím, že v kotli je stále 9 Atm tlaku. Nešťastně jsem běhal kolem a vymýšlel, co s tím. Závadu jsem diagnostikoval dobře, ale nebyl jsem schopný ani znovu potáhnout vodu, abych to nějak “protlačil” zpátky. Tak jsem zatím shodil oheň a nervózně vyčkával střídajícího topiče Frantu a doufal, že si bude vědět rady. A tady se zkušenosti projevily, i když poněkud legračně. “Vem kladivo a práskni do toho!” … Ano, já už vymýšlel všemožné fyzikální teorie, jak to zastavit, ale vzít do ruky kladivo mě nenapadlo. A povedlo se. Po chvilce synchronizovaného klepání a pokusech o opětovné spuštění napáječe se povedlo a okolí konečně zase utichlo. Tak jsem se s Frantou uvítal, vděčně poděkoval a šel se zbavit montérek.
I přes ten konec a nepovedené počasí byla nedělní šichta povedená. Návštěvníci byli příjemní a atmosféra celkově pohodová. Práce ubíhala, nebyla ani tak fyzicky náročná a je to výborné mimosezónní zpestření. No už aby zase bylo léto.
